Slovníček pojmů

Vazba dokumentů

Vazba V1 – Vazba brožury kovovými sponkami uprostřed dvojlistu a s následným přeložením. Použitelná až pro 108stránkové brožury, tedy 27 dvojlistů (platí pro kancelářský papír 80 g/m²). Pokud požadujete tuto vazbu, nemusíte vyrovnávat stránky na dvojlistech. To zajistíme sami pomocí šikovného programu.

Vazba V2 – Vazba brožury tavným lepidlem naneseným na hřbet bloku vnitřních listů a vlepením do obálky ze silnějšího papíru. Použitelná pro tloušťku hřbetu od 3 do 35 mm. Obálku je možné zušlechtit laminací.

Tuhá vazba – Vazba brožury tavným lepidlem naneseným na hřbet bloku vnitřních listů a vlepením za předsádky do obálky z tuhé knihařské lepenky potažené laminovanou samolepkou. Použitelná pro tloušťku hřbetu od 5 do 35 mm. Svým provedením připomíná vazbu V8a.

Twin wire – Vazba naděrovaných listů kovovým drátem stočeným do podoby dvojitého hřebene. Vyniká především tím, že je možné listy otáčet o 360 stupňů a výborně drží otevřená. Na výběr jsou různě barvy drátu: bílá, černá, červená, modrá a stříbrná. Je možné ji doplnit krycí plastovou fólií (čirá nebo barevná) a kartonovou podložkou. Často se používá také na vazbu kalendářů, doplněná háčkem a polokruhovým výsekem.

Relido – Vazba plastovým nasouvacím hřbetem, který je možné opět sejmout a svázané listy tak uvolnit. Lze ji doplnit krycí plastovou fólií (čirá nebo barevná) a kartonovou podložkou.

Správa barev

Gamut – rozsah barev, které je určité zařízení schopné reprodukovat. Gamut je charakterizován svými extrémy (syté a zářivé barvy, nejsvětlejší bílá a nejtmavší černá), ale také jemností přechodů uvnitř gamutu (ty jsou důležité např. pro přirozené zobrazení pleťových tónů, barev oblohy a jiných jemných motivů). K popisu gamutu slouží nejčastěji barevné profily ICC. K většině zobrazovacích zařízení a tiskáren výrobci poskytují tzv. generické (všeobecné) profily, ale nejlepších výsledků dosáhnete vytvořením profilu konkrétního zařízení.

Barevný profil – popis toho, jaké reálné barvy odpovídají kombinacím číselných hodnot CMYK nebo RGB. Není třeba přesně rozumět jeho vnitřní struktuře, ale mějte na paměti, že bez informace o barevném profilu nestačí hodnoty CMYK nebo RGB k jednoznačné definici barvy.

ΔE (delta E) – rozdíl (ochylka) dvou barev, většinou té zamýšlené a té, která byla skutečně vytištěna. Každý technický proces se vyznačuje určitými odchylkami, jde ale o jejich velikost. Technologie správy barev dokáže tyto odchylky účinně zmenšit.

Do hodnoty ΔE < 0,2 je rozdíl barev nepostřehnutelný, mezi 0,2–1,0 postřehnutelný, 1–2 rozeznatelný, 2–4 ještě nerušící, 4–8 mírně rušící, přes 12 velmi výrazný a nad 16 velmi rušící.

Barevný prostor CMYK – popisuje barvy pomocí kombinace čtyř základních tiskových barev (C-azurové, M-fuchsiové, Y-žluté a K-černé), přičemž každá z nich může nabývat hodnoty 0 až 100 % (tzn. žádná barva až zcela pokrytá plocha danou barvou). Tento barevný prostor je vhodný pro tisk na postscriptových tiskárnách a při ofsetovém tisku (tam je přímo vyžadován). Kromě číselných hodnot je třeba také definovat, jaké skutečné barvě určité hodnoty tiskových barev odpovídají. K tomu slouží barevný profil. Příkladem často používaných barevných profilů CMYK jsou Euroscale Coated, Coated Fogra 27 a Coated Fogra 39. Rozdíly mezi nimi nejsou příliš velké, ale je lépe záměně předcházet.

Barevný prostor RGB – popisuje barvy pomocí intenzity tří barev (R-červené, G-zelené, B-modré). Každá z nich může obvykle nabývat intenzity 0 až 255, což vytváří 16777216 barev. Principiálně tento systém odpovídá způsobu, jakým je vytvářen obraz na monitorech a snímán skenery, fotoaparáty a lidským okem. Pouhá čísla ovšem k jednoznačné definici barvy nestačí. Je třeba doplnit informaci o tom, jaké reálné barvy které číselné kombinaci odpovídají. K tomu slouží barevný profil – buď standardní, nebo profil konkrétního zařízení (monitoru, skeneru, fotoaparátu apod.) Příkladem často používaných standardních barevných profilů RGB jsou sRGB IEC-61966-2.1 a Adobe RGB (první z nich je mnohem používanější, druhý dokáže popsat i extrémnější jasné a syté barvy). Při záměně těchto dvou profilů (a ponechání stejných číslených hodnot) dojde k výrazné změně barev!

Barevný prostor L*a*b – popisuje barvy pomocí kombinace jasu (L) a složek a (poloha barvy na stupnici zelená-červená) a b (poloha barvy na stupnici modrá-žlutá). V tomto barevném prostoru je možné popsat jakoukoli barvu, kterou je schopné lidské oko vidět. Jde o precizní model vhodný pro výpočty, méně už pro popis barev srozumitelný pro člověka. Pro jeho značný rozsah barev, který převyšuje možnosti jakéhokoli současného zobrazovacího zařízení, není používán pro přípravu dat k tisku. Existuje několik barevných modelů typu L*a*b. K jednoznačnému popisu barev v tomto modelu je třeba definovat ještě tzv. bílý bod. Článek o barevných prostorech L*a*bext na anglické Wikipedii.

Záměr reprodukce (Rendering Intent) – Způsob, jaký se upravují barvy při převodu mezi barevnými prostory. Protože různé barevné prostory obsahují různé barvy, je třeba ty barvy, které nemají v cílovém barevném prostoru ekvivalent, nějakým způsobem změnit na takové, které se v cílovém barevném prostoru vyskytují. Používají se k tomu čtyří základní metody:
Perceptuální (Perceptual): Všechny barvy zdrojového barevného prostoru (tedy i ty, které ekvivalent mají), se proporcionálně přizpůsobí. To znamená, že se všechny barvy trochu změní, ale každé původně různé barvy budou různými i po převodu. Je vhodná např. pro převod fotografií, které obsahují hodně barev, které v cílovém barevném prostoru nemají ekvivalent.
Relativní kolorimetrická (Relative colorimetric): Změní se jen ty barvy zdrojového barevného prostoru, které nemají ekvivalent v cílovém barevném prostoru, a to na barvu ležíví na okraji cílového barevného prostoru (tedy co nejsytější, s co nejpodobnějším jasem a pokud možno stejným odstínem). Ostatní zůstanou stejné. Výsledkem může být, že původně různé barvy se slijí do jedné. Proto se hodí např. pro převod fotografií, které obsahují jen malé plochy barev bez ekvivalentu v cílovém barevném prostoru, nebo pro vektorové grafiky.
Absolutní kolorimetrická (Absolute colorimetric): totéž co relativní kolorimetrická metoda, ale navíc dojde ke změně bílého bodu (tedy 'bílé' barvy). Je to vhodné např. pro simulaci tisku na různé materiály (papíry, fólie atd.), které mají různou barvu. Např. pokud na bílý papír budeme simulovat tisk na papír žlutý, bílá barva bude vytištěna jako žlutá, protože na žlutém papíru by tak vypadala.
Saturační (Saturation): Barvy, které nemají v cílovém barevném prostoru ekvivalent, se převedou na co nejsytější barvy. Může se změnit jejich světlost i odstín. Je vhodná na reprodukci obchodní grafiky, kde jsou důležité syté barvy, ne barevná věrnost.

Papír

Gramáž papíru – hmotnost jednoho čtverečního metru papíru. Vyšší gramáž papíru znamená vyšší pevnost v ohybu i tahu, menší průsvitnost apod. Tyto vlastnosti ale nemusejí být stejné napříč mezi různými druhy papíru.
Do 60–70 g/m² jde o velmi slabý papír, který se obtížně potiskuje. Používá se obvykle na samopropisovací formuláře. Gramáž kancelářských a slabších ofsetových papírů je kolem 80 g/m² a používá se na běžné tiskoviny, mezi 90 a 135 g/m2 jde o silnější papír běžného typu používaný na letáky, časopisy apod., gramáž 160 až 250 g/m² mají kartony (pozvánky, kartičky), 280 až 300 g/m² mají kvalitní reprezentativní tiskoviny a vizitky. Nad 300 g/m² se jedná o luxusní gramáž, která zaujme již na první dotek solidností a odolností, ale zároveň už je obtížnější ji potisknout, což se projevuje na ceně.

Vlákna buničiny v papíru jsou orientována převážně ve směru, jakým papír při výrobě procházel papírenským strojem. Velkou roli to hraje při překládání (falcování) papíru, které by se mělo provádět rovnoběžně s vlákny papíru, jinak hrozí nekvalitní, potrhaný lom a papír má tendenci se opět rozevírat. U vysokých gramáží nemusí špatně orientovaný papír vůbec projít strojem.

Úzká dráha – Vlákna papíru jsou orientována převážně rovnoběžně s jeho delší stranou.

Široká dráha – Vlákna papíru jsou orientována převážně rovnoběžně s jeho kratší stranou.

Rozpůlením archu papíru se úzká dráha změní na širokou a obráceně (ne proto, že by se vlákna otočila, ale proto, že z dlouhé strany archu se rozpůlením stane kratší).

 

Různé

Barevnost tisku – parametr udávající, kolika barvami se bude tisknout na lícovou a rubovou stranu. Udává se jako zlomek (např. 4/4, 4/0, 4/1, 2/0, 1/1, 1/0, 5/5 apod.), jehož čitatel udává počet barev na lícové straně a jmenovatel udává počet barev na rubové straně. Číslo 4 obvykle znamená tisk procesními barvami CMYK (plnobarevný), číslo 1 tisk jednou barvou (nejčastěji černou, ale není to tak vždy. Proto v případě, že požadujete tisk jednou barvou odlišnou od černé, uveďte to). Číslo 0 znamená, že se na příslušnou stranu netiskne vůbec. Číslo větší než 4 obvykle znamená, že kromě barev CMYK se používá speciální barva, např. fluorescentní, perleťová, stříbrná či zlatá, nebo barva ze vzorníku, nejčastěji Pantone®ext.

Při digitálním tisku je možné tisknout buď procesními barvami CMYK, nebo černě. Jiné počty barev než 0, 1 a 4 nelze tisknout, proto tisk dvěma barvami nebo i jednou barvou odlišnou od černé účtujeme stejně jako tisk 4 barvami.

Do zrcadla – způsob tisku, při kterém na okraji požadovaného formátu (např. A5, A4, A3) zůstává nepotištěné místo (alespoň 5 mm). Bývá levnější než tisk na spad, protože je možné použít menší formát papíru, není třeba ořezávat a tisk probíhá rychleji.

Na spad – způsob tisku, při kterém je požadováno, aby byl papír potištěný až k okraji. V takovém případě je třeba připravit tisková data s přesahy (spadávkami), která se vytisknou na větší formát papíru a spadávky se odříznou.

Rozlišení obrazu – hustota informací (pixelů) na jednotku délky. Uvádí se obvykle v DPI (body na palec = 2,54 cm). Rozlišení, které je potřeba ke kvalitnímu tisku fotografií, je obvykle 300 DPI, pro kvalitní tisk pérovek (jednobarevných motivů složených z čar) raději 600 DPI. Ovšem pozor, pokud dojde při sazbě ke zvětšení obrazu, skutečně rozlišení se snižuje. Např. 12megapixelovou fotografii lze kvalitně vytisknout přibližně na formát 30×40 cm (skutečné rozlišení bude v tomto případě 254 DPI, což je ještě přijatelné i pro prohlížení z blízka). Pokud bychom ji měli vytisknout na formát 60×80 cm, její skutečné rozlišení klesne na polovinu, tedy 127 DPI, a to už při pohledu zblízka bude rozostřené nebo kostičkované. Z dálky ovšem bude vše vypadat dobře.

Dokončovací zpracování

Bigování – vytlačení žlábku do papíru rovným tupým nožem (po celé délce najednou). Používá se především u papírů vyšších gramáží, aby je bylo možné lépe přehýbat. Šířku žlábku je možné měnit, aby vznikl nápadnější a širší nebo méně nápadný a užší ohyb. Je možné ji použít také jako dekorační prvek. Může se provádět samostatně nebo jako součást výseku. Viz též rylování

Rylování – vytlačení žlábku do papíru rotujícím tupým kolečkem. Výsledek je podobný bigování, ale u některých papírů při rylování může dojít k porušení celistvosti.

Falcování – přeložení. U papírů vyšších gramáží (nad 160 g/m²) se doporučuje provést před falcováním také bigování (viz). Strojově provádíme překládání na 1 nebo dva rovnoběžné lomy, ručně je možné překládat i složitější kombinace.

Perforování – vytvoření řady drobných otvorů (kulatých nebo podélných), které slouží k zeslabení materiálu a snadnějšímu odtržení takto rozdělených částí. Vhodné např. na útržky vstupenek, připravení kupónů k odtržení apod. Někdy je vhodné místo bigování použít perforaci pro kvalitnější ohnutí papíru. Perforace rovnoběžná s hranou tiskoviny je jednodušší na realizaci a tím také levnější než šikmá. Běžná perforace musí sahat od jednoho okraje tiskoviny k druhému a musí být rovná. Tato omezení je možné obejít výsekem, který umožňuje realizovat i složitější tvary. Ten však vyžaduje výrobu raznice nebo laserový výsek prováděný v kooperaci.